Jdi na obsah Jdi na menu
 


Privilegovanost, umělý rasismus a moderní pseudofeminismus: neštěstí jménem politická korektnost

3. 1. 2019

     Na internetu posledních pár týdnů koluje video, ve kterým učitel vysvětluje středoškolákům, jak funguje "privilegovanost". Vyhlásí běžecký závod o 100 dolarů a před startem řekne studentům, aby udělali 2 kroky vpřed ze startovní čáry za každou věc, která pro ně platí. Jmenuje potom věci, který se týkají rodinného zázemí, sociální a ekonomické situace. Na startovní čáře pak zůstávají ti tzv. znevýhodnění - samí černí kluci. Závod má být metaforou pro život a startovní pozice běžců metaforou pro jejich "privilegovanost"... Sama nevím, co přesně tím chtěl autor videa říct, ale vyznívá to, že být privilegovaný znamená být v lepší životní situaci než ti druzí, že bysme se za to měli cítit provinile a že je to vlastně nějaká forma rasismu, protože ti znevýhodnění jsou většinou černoši (v případě USA, u nás cigáni)...

     To, že to někteří lidi nemají vůbec lehký, je smutný fakt. I to, že jim to občas navíc ztěžuje i ten rasismus... Ale skutečná privilegovanost (a ruku v ruce s tím pozitivní diskriminace) vzniká právě tehdy, když ty lidi začneme utvrzovat (a tím pádem podporovat) v tom, jací jsou chudáci, a začneme z nich dělat oběti naší smyšlené "privilegovanosti". Tenhle přístup, nejen že jim vůbec v ničem nepomůže, ale naopak uškodí... všem. Ty lidi totiž začnou být systematicky zvýhodňováni, aniž by se o to sami museli jakkoliv přičinit (jsou to přece chudáci...). Začne se jim v různých věcech ustupovat, aby to měli snazší... A výsledek? Ten vidíme u nás v Česku. Cigáni žijou ze sociálních dávek aniž by museli hnout prstem, vše se jim odpustí a promine, kriminalita se zvyšuje, rasismus roste (protože průměrně inteligentní nasraní Češi bohužel nehledaj viníka v systému, ale přímo v těch lidech) a Romové mají stále status "znevýhodněných"... Sorry, ale skutečná pomoc by měla vypadat jinak. Měli bysme ty lidi motivovat a pomáhat jim v hledání stabilní práce a smysluplné životní náplně, vzdělávat je a nakládat s nimi jako se sobě rovnými. Tady tato idea o privilegovanosti bílých je sračka která nikomu nepomůže.

     Umělý rasismus (a sexismus) je součástí něčeho, o čem se v posledních letech mluví dost často a co mně jakožto zapřísáhlé anti-rasistce (a anti-sexistce) neskutečně hýbe žlučí: POLITICKÁ KOREKTNOST. Ta je taky hlavním tématem tohoto článku: párkrát už jsem se jí na blogu dotkla, ale nikdy jsem o ní nepsala více do detailu. A měla bych, protože i když se navenek tváří jako prostředek proti fašizujícímu smýšlení, ve skutečnosti jím ona sama je. Dnes a denně se s ní setkáváme např. ve formě cenzury na internetu (ačkoliv tam se to dá do určité míry chápat - podněcování k nenávisti je trestné a mnohé diskuze podléhají pravidlům o slušném vyjadřování apod.). Možná si taky vybavíš nedávnou kauzu ohledně afroamerické tenistky Sereny Williamsové: ta prohlásila, že dopingové kontroly, které musela podstoupit, byly projevem rasismu (kontrolovali ji totiž asi 5x, což je víc než je běžný; kontroly byly nicméně náhodně losovány, takže o žádnej rasismus samozřejmě nešlo)... Nejvýrazněji se ale v poslední době politická korektnost projevuje ve filmové a herní kritice: složení postav musí být vždy "vyvážené", aby se náhodou někdo neurazil; musí tam být běloši, černoši, asiati, muži, ženy, heterosexuálové, homosexuálové, nejlíp vše ve "správném poměru", aby to nebylo "rasistické", "sexistické" nebo jinak "diskriminační"... Tahle mentalita v důsledku samozřejmě vede k tomu, že je tvůrcům vnucováno, jak mají nebo nemají dělat svoje hry/filmy (a nejde jen o názor, kterej si napíše nějakej sluníčkář k sobě na blog, ale o veřejné útoky, neoprávněné pomluvy a přímé vyvíjení nátlaku)... A jeden z důsledků je, že lidi pak skutečnej rasismus a sexismus berou na lehkou váhu a paradoxně se k němu obrací i ti, kteří nikdy rasisti nebo sexisti nebyli, protože mají plný zuby politické korektnosti a jejího vtíravého nátlaku.

21272618_1768904399825200_2788629503949202992_n.jpg

     Výraznou součástí politické korektnosti je bohužel i moderní wannabe feminismus, kterej už je úplně o něčem jiným, než feminismus původní a většina lidí jej naneštěstí vnímá prostě jen jako feminismus... Mám za to, že pravý feminismus umožňuje, ale nezakazuje ani nevnucuje. Pravý feminismus práva pouze dává, rozhodně nebere. A právo na to mít ve svým filmu jen mužské postavy nebo postavy typicky ženské, je ještě to nejmenší... Zhrzené uřvané nány co se snaží druhým ženským cpát, že chlapy nepotřebujou a že jsou slabé a hloupé, když nějaké mají, jsou sice na ránu pěstí (jednak za svou ubohost, jednak za to, že dělají feminismu ostudu), ale více méně neškodné. Za poslední rok se však objevily 2 věci, nad kterými jsem se v souvislosti s feminismem musela pozastavit a které rozhodně neškodné nejsou...

     Zaprvé: ve Španělsku přijali v platnost zákon, který umožňuje zdarma podstoupit umělé oplodnění i single ženám. To stejný chtěla u nás prosadit i "feministka" Marksová (naštěstí se jí to nepovedlo)... Na jednu stranu je super, že tak všechny ženy získávají možnost mít děti (a navíc se tím otvírá další možnost pro lesbické páry), ale... Myslí vůbec někdo na ty děti? Mně to vůči nim přijde hrozně nefér, protože jsou tím předem odsouzené k tomu, že nikdy nepoznají svého otce. OK, některé o to třeba ani stát nebudou, ale není to zaručené. Nezapomeňme, že ty děti uvidí, že většina ostatních dětí toho tatínka má a pravděpodobně budou chtít vědět, kdo je ten jejich. A jak jim to potom chceš vysvětlit? "No, víš, byla jsem sobecká a chtěla jsem si pořídit dítě jako by to bylo zvířátko, co si koupím v obchodě, tak jsem si tě nechala vyrobit na zakázku a ty svého otce bohužel nikdy nepoznáš, sorry" - hm, vážně super... DÁT SINGLE ŽENÁM PRÁVO NA UMĚLÉ OPLODNĚNÍ V DŮSLEDKU BERE JEJICH DĚTEM PRÁVO NA OTCE. Ty děti se jich budou ptát, kde mají tátu, a ony jim na to nebudou moct dát uspokojivou odpověď (i něco jako "neměl o nás zájem" se dá přijmout líp než tohle). A to je přesně ta chvíle, kdy se mi ten takzvaný "feminismus" přestává líbit...

     Ta druhá záležitost se týká návrhu zákona, který se projednával tuším v Austrálii: šlo o to, že by se do rodného listu a dalších dokumentů přestalo psát pohlaví, aby to prý transsexuálové měli jednodušší... Ano, na jednu stranu je to jenom kus papíru, kterej prakticky nikoho v ničem neomezuje, na druhou stranu jde o princip: jako by se kvůli tomu, že má nějaký % lidí problém se svou pohlavní identitou, všichni ostatní měli bát říct, jestli je jejich dítě holčička nebo chlapeček; jako by jsme snad kvůli transkám měli skrývat svou vlastní pohlavní identitu...

     Na závěr už jen něco na odlehčení: když už jsem sem dala ten obrázek o holení nohou a feminismu/non-feminismu, možná jsi slyšel/a o "Januhairy" :-). Jde o akci, kterou vyhlásily britské feministky teď na leden: měsíc bez holení (některé aktivistky si své ochlupení nejen nechávají narůst, ale taky si jej barví) za účelem protestu proti společenským normám, které dle jejich slov vnucují ženám holení... Moje pocity z této akce jsou smíšené. Na jednu stranu cením odvahu jít do něčeho takto extravagantního a chápu na co tím naráží, protože spousta lidí ráda odsuzuje druhé za to že nezapadají. Na druhou stranu, nikde není napsaný že se ženy musí povinně holit (je to spíš jen zažitý zvyk, podobně jako to že jíme příborem) a nikdo nemůže druhým vnutit, aby pro ně něco bylo atraktivní. Jinými slovy, klidně se nehol, ale musíš potom počítat s tím, že se kvůli tomu velkýmu procentu chlapů nebudeš líbit ;-) (to je jako bych já nosila ultra punkový nebo technařský oblečení a pak se divila, že to přitahuje pozornost a že se na mě lidi divně dívaj)

     Napadá mě, že to možná trochu souvisí s jistou korektní mentalitou, kterou v poslední době pozoruju u velkýho množství lidí. Mám pocit, že plno lidí hledá odsouzení i tam kde není - třeba jen proto, že se někdo o něčem nevyjádřil tak, jak by chtěli... Příklad z nedávné doby, co se mi stal: napsala jsem v jedné diskuzi svůj názor, že lidi co píchaj hnedka s každým nebo co to dělaj za peníze, mají nižší hodnocení sebe sama a svýho těla a neváží si tudíž sami sebe tolik jako lidi, co si pečlivě vybíraj koho pustí do své nejintimnější zóny, načež následoval šílenej shitstorm, jak ty lidi strašně odsuzuju a jak je mám nechat být a kdesi cosi... A já je přitom vůbec neodsuzuju :-). Ani promiskuitní lidi, ani pornoherce/pornoherečky, ani prostitutky. Respektuju jejich právo vést svůj život jak chtějí, rozhodně si nemyslím, že by kvůli tomu co dělají byli něco míň a už vůbec bych si nedovolila jim snad zkoušet něco diktovat nebo tak. To ale pořád neznamená, že jim to musím posvětit jak je to super nebo že na to nemůžu mít svůj názor. A to že je to názor kterej se špatně poslouchá na tom nic nemění.       

     Co si o tom myslíš ty? Neboj se zanechat koment, jen ať má prosím hlavu a patu, díky ;-)             

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář